Poutníkovo dvanáctero
K tomu, aby pouť byla správnou poutí tedy, aby ji všichni poutníci mohli prožít bezpečně, aby bylo vytvořeno pěkné společenství, pouť byla přínosem pro každého jednotlivce i skupinu a všichni na pouť v dobrém vzpomínali, je potřeba hned od začátku nastavit určitá pravidla, která by měla být všemi respektována. Je možné je shrnouti do 12 bodů – jakéhosi dvanáctera:
1. Poutník si sám stanovuje svůj úmysl pouti, na který chce pouť obětovat a to tak, aby tento úmysl obstál i před Pánem Bohem. Častěji na něj vzpomene. Jelikož pouť není turistická vycházka ani sportovní cvičení, je potřeba si stanovit úmysl. Tento úmysl se pak stává hnacím motorem v těžkostech pouti. Úmyslem se mohou stát věci, které dotyčná osoba potřebuje vyřešit – různé otázky, problémy nebo úmyslem pouti může být poděkování či skutek pokání.
2. Poutník si je vědom, že po dobu pouti i po ní vydává mimořádné svědectví o své víře a snaží se svým příkladem, slovem či úsměvem povzbudit i ty se kterými se náhodně setká. V naší zemi toto pravidlo platí obzvláště, protože setkání s poutníkem či poutním společenstvím je pro mnohé lidi setkání s živou vírou, církví, a proto je naše svědectví velmi důležité a může hodně ovlivnit jejich vztah k Pánu Bohu.
3. Poutník nikdy nereptá, obtíže pouti přijímá jako příležitost k oběti nesené s láskou pro Ježíše Krista a Pannu Marii. Jedno z nejobtížnějších pravidel. Mít na paměti při všech obtížích myšlenku na Krista by mělo být snahou každého poutníka. Zbytečné reptání škodí úmyslu pouti, činí poutníka malomyslným, nedá mu prožívat pouť s radostí a plně z ní čerpat. V neposlední řadě to podrývá poutní morálku i ostatních poutníků. Reptání dokonce může narušit i pěkné vztahy putujících.
4. Poutník se snaží o maximální dochvilnost, disciplinovanost a ohleduplnost, a to i při chůzi v silničním provozu, při společných programech i při odpočinku. Tento bod platí v případě putování ve skupině a z hlediska organizačního je jedním z nejdůležitějších bodů. Každý musí mít na vědomí, že neputuje sám a porušováním pokynů a jiným narušováním znepříjemňuje pouť ostatním.
5. Poutník vidí v ostatních poutnících své bratry a sestry, pomáhá jim nést těžkosti pouti, pracuje pro vzájemné sbližování, sjednocování a povzbuzování. Netrhá poutní skupinu, nevytváří partikulární přátelství, které by omezovaly v aktivním vztahu k ostatním. „ Aby všichni jedno byli.“(srov. 17, 21) Význam a smysl této poutnické zásady by se dal vyložit těmito slovy z evangelia. Společenství je při pouti je obzvláště důležité. Už staré přísloví praví: „Ve dvou se to lépe táhne“. Při pouti je těžkostí mnoho, a proto je důležitá celistvost celé skupiny. Obzvláště to platí pro navazování známostí, k čemuž mají mladí lidé tendenci.
6. Poutník se aktivně zapojuje do služeb pouti a nehledá výmluvy. Při pouti je mnoho věcí, které je potřeba zajistit, udělat. Každý by měl plně využít svých možností a posloužit. Týká se to například úklidu, naložení věcí a mnoho jiných činností. Každý dle svého vnímání by měl přiložit ruku k dílu, aby vše fungovalo, jak má.
7. Poutník se aktivně účastní celého programu. Člověk by ochudil jen sám sebe, kdyby nevyužil všech možností, které program skýtá. Program je povětšinou nastaven k tomu, aby pokryl všechny potřeby poutníka. Po dobu pouti je účastník v první řadě poutníkem a tomu podřizuje všechny své zájmy – na tyto dny opouští všechno a dorůstá k ideálu poutníka.
8. Poutník je vděčný všem, kteří ho při pouti přijímají a jakkoli podporují a dbá na to, aby vše půjčené včas a v pořádku vrátil a místa, kde pobývá, zanechal upravená a v pořádku.Opět je to otázka svědectví a základních pravidel slušného chování. Vždyť každá maličkost vedoucí k povzbuzení, občerstvení či je jinak příjemná je na pouti dvojnásobně vítána a ne nadarmo se říká: hojné děkování nových darů vyprošování.
9. Ani přes vyčerpanost, bolesti a únavu se poutník nenechá vyprovokovat k netrpělivosti, nervozitě a nelásce. Zvýšená fyzická i psychická únava může mít za následek těžší ovládání reakcí. Aby panovala ve společenství stále příjemná a přátelská atmosféra, je potřeba mít toto pravidlo na paměti.
10. Poutník si je vědom i kajícího rozměru pouti, a proto v tyto dny nevyhledává světské radovánky a má i ochotu dle svých možností mít ducha odříkání a sebezáporu a volí i přiměřené a slušné oblečení. Chvíle volna, kdy se neputuje a není stanovený nějaký program, pochopitelně může poutník využít dle své vůle. Měl by však mít na paměti, že putování nás má přiblížit k Pánu, a proto bychom se zbytečně neměli nechat rozptylovat od myšlenek na něj. Spíše se doporučuje využít tyto chvíle k odpočinku a načerpání sil či službou ostatním poutníkům.
11. Poutník se nevzdává – PRO MILÉHO NIC TĚŽKÉHO. Na pouti přichází různá krizová období a těžké chvíle. Právě v nich je potřeba se více upnout k myšlenkám na Krista, zatnout zuby a pokud je to jen trochu možné jít dál.
12. Milosti, které poutník načerpá, jsou k jeho upevnění v dobrém a tomu, aby jimi povzbudil další, proto po návratu z pouti o ní nemlčí. Pouť je velká zkušenost a povětšinou nenechává člověka chladným, ale člověk je poutí naplněn. Je naplněn Boží milostí, z které má čerpat jak on sám, tak i ti, s kterými se setkává. Může jim být povzbuzením, i když oni sami na takovou pouť jít nemohou. Může se však pro ně stát inspirací k jejich příští vlastní účasti. Platí heslo: OMNIA AD BONUM ADHIBERE! (Všechno využít k dobrému!)
Těchto dvanáct zásad chování při pouti má napomáhat k jejímu hladkému průběhu a organizaci pouti. To je důvod, proč dohled nad dodržováním některých bodů bývá předmětem ustanovení speciálních služeb při pouti.
